Sluníčko pomalu zapadalo, ochladilo se. Vydali jsme se v Kučově napucované, vínově červené, "cadillak" škodovce na základnu u Březiny. Nějak jsem se nebyl schopen donutit ke spánku a tak jsem sáhnul po jedinné knize, která na boudě byla..."O dívkách, pro dívky". Úžasné dílko z konce šedesátých let. Jakýsi manuál na život během dospívání. Místy to bylo velmi zábavné, dokonce jsem se i lecčemu přiučil :))) Kolem půl jedné jsem z matrací u kamen odhrnul myší bobky a ulehl ke klidnému spánku...který byl nakonce rušen pouze milostným životem místních plchů, kteří si to rozdávali evidentně někde v trámoví nademnou...
Ráno (asi kolem půl jedenácté) jsme se konečně dostavili k Hynštově ventarole. Spinkal jsem jako miminko (vyčerpán těmi plchy) a Kučovi bylo líto mě budit. Ve ventarole (otevírka kamenného závalu z povrchu) jsem pomáhal s přemísťováním kamení z předchozích odstřelů. Odpoledne jsme se přesunuli autem severněji do Vilémovic, kde má sídlo ZO 6-21 Myotis. K večeru jsem se s Kučou a místní partou (Míra, Aleš) vydal jejich jeskyňářským samohybem (Lada) přes pole k závrtu "Agris" (původ názvu bych hledal nejspíše v tom, že leží hned vedle kravína...). Pod otevírkou tohto závrtu začíná užší meandrující chodba protékaná nepatrným potůčkěm napájeným vodou z místních polí. V koncovích partiích jsme sestřelovali strop, aby byl umožněn další postup. Po asi třech hodinách vrtání, střílení, mlácení do kamení (vetšinu práce obstarávali Kuča a Míra) se podařilo chodbu "prodloužit" asi o 50cm. Úspěch:)
V neděli mě místní jeskyňáři (Míra, Aleš a Bára) vzali do jeskyně v lomu "Velká dohoda". V tomto lomu se nachází hned několik jeskyní, které byly objeveny při odstřelech a vlastně ani nemají svá jména. Pouze čísla. Ani nevím, do kterého čísla jsme vlezli my. Každopádně to stálo za to. Vstup vskutku "zábavný":) Po průlezu vstupní propástečkou a následnou krátkou plazivečkou jsem najednou "zíral" do ústí 25ti metrové propasti. Slanění bylo velmi "adrenalinové". Navíc mi jela nějak pomalu brzda, takže mi sestup trval snad 15minut. Ale je to jen subjektivní pocit. Když člověk visí na jednom lanku a "čučí" do té díry pod sebou, tak se čas docela vleče:) Ze dna stoupala meandrující chodbička, na jejíž popis bych asi potřeboval hodně místa. Byla opravdu "zajímavá". Místy jsem myslel na to, jaké blaho člověk na povrchu zažívá, když může jen tak rozpažit ruce... Návrat z jeskyně probíhal celkem hladce. Až na meší problémy se stoupací brzdou. Ke konci jsem síly ždímal snad až z paty, ale bylo to prima. Největším "adrenalinem" dne pro mě byl asi závěr propasti, kde jsem se musel v rozporu odepnout z jištění a přitáhnout se k výstupní plazivce. V ten moment jsem vážně zapochyboval o svém duševním zdraví a pocítil jsem strach. Ale jenom malilinkatý:) (btw: trošku to dramatizuju, aby to bylo zajímavější, napsat tady, že to bylo v pohodě a ani jsem se nazapotil, by byla dost troufalost). Takové okamžiky jsou pro mě hrozně důležité, protože díky nim si uvědomuji, jak jsem na světě rád! Celou cestu z Líšně na Mírák jsem se pak na lidi v šalině usmíval. Měl jsem zkrátka radost z toho, že jsem. A z toho, že mám ve vlasech stále solidní kusy blata, jsem si nic nedělal :D
Oja Kopyrajt :)
Západ sluníčka nad Stránskou skálou
Kuča ve stěně
Petrova "stíhačka"
Já na okraji Hynštovy ventaroly
Jarní kytičky ve skalnaté stráni nad ventarolou
Vstupní šachta do závrtu Agris
Aleš na začátku výstupu z jeskyně na Velké dohodě
Koncová propástka na Velké dohodě
Závěrem bych chtěl všem zůčastněným poděkovat. Zejména Kučovi za podporu na stěně, konzervu (která mě v sobotu zachránila před smrtí hladem) a vercajk... Alešovi, Mírovi a Báře za to, že jsou fajn :)
Žádné komentáře:
Okomentovat